Naší mladí horolezci byli na svém prvním soustředění, kde se museli vypořádat hlavně sami se sebou, výškou a obtížností skal. Bohužel, počasí nám zas tak úplně nepřálo a poslední dva dny jsme na skály mohli leda tak koukat. Ale nepředbíhejme.
Celá akce začala v pondělí na vlakovém nádraží v Ústí. České Dráhy nezklamaly a hned nám nadělily 15-ti minutové zpoždění. Ještě to celé přikořenil Jarda, když nám řekl, že přestupujeme, až když jsme přejížděli první výhybky v Zábřehu. My se s naší batožinou a kletbou na rtech prodírali ke dveřím. Když jsme to na peronu rozdýchali, zjistili jsme, že vlak směr Šumperk má dalších 15 minut, které jsme potřebovali na přestup do autobusu. Ten nám samosebou ujel. Nastal čas improvizace, kterou mi lezci musíme zvládat s chladnou hlavou. Skočili jsme si do obchodu pro nanuky a Jarda zatím zjišťoval a telefonoval. Protože další bus do Bedřichova měl jet až za tři hoďky, napěchoval nás do autobusu, který jel do Třemešku. Tam čekalo auto na naše batohy a my šli posledních 6 kiláčků pěšmo.
Všichni jsme byli zvědaví na ubytování. Na stránkách to udávají jako nouzové ubytování. Po příchodu jsme chvíli koukali jako bacilové do lékárny. Z venčí to vypadalo jako příšerná ratejna, ale zevnitř to ušlo. Prostě dřevěná pařba bouda s malou kuchyňkou, dole 3 palandy a nahoře pár matrací na spaní. Některé byly tak měkké, že jsme měli pocit, že v noci dostaneme mořskou nemoc, ale jak se říká, „lepší než drátem do oka“. Odpoledne jsme se ještě prošli kolem skal, abychom viděli, kde polezeme. A hned pak hurá na večeři. Místní kuchyně by si zasloužila vlastní odstavec. Připadali jsme si zde jak na výkrmu. Až na nějaké jedince, vybíravce, co by zasloužili týden o hladu. “Tohle já nejím a tohle taky né!“ To zas ale ocenili jiní, co po nich jídlo bez problému zblajzli. Zkrátka byli to lázně pro naše chuťové buňky a bříška.
Druhý den jsme hned ráno vyběhli do skal. Na rozlezení jedna cesta obtížnosti 3. Někteří ji vyběhli jako nic, jiní trošku zápolili s výškou a svojí hlavou. Nakonec všichni skálu zdolali a někteří si mohli připsat do deníčku, které nám Jarda večer rozdal, i jednu cestu za 5. Po obídku padly ještě dvě cesty za 3 a 4. Někteří z nás poprvé slaňovali. První pocit, když si sedáte do lana, pod vámi je prázdno a všichni vaši kamarádi jsou nějak menší než obvykle, bývá nic moc. I s tím jsme se vypořádali.
Třetí den jsme se vrátili k věži, kde jsme včera začínali. Ti, co nelezli tu cestu za 5, si ji mohli zkusit. Vedle ní byla ještě jedna parádní čtyřková linie. No a Jarda ještě z boku připravil sice jen troječku, zato delší než jsme doposud lezli. Někteří z nás už u vrcholu funěli jak lokomotiva. Při obědě trochu sprchlo a my měli strach, že nepolezeme. Než jsme vytrávili další porci výtečné pochutiny, skály uschly a my se vrhly opět do lezení. Nejprve jsme museli k nástupu do cesty slanit. V tom místě byla skála opět o něco vyšší než posledně a někteří z nás s tím v hlavinkách trochu bojovali. Cesta byla docela výživná, hlavně dolez dal pár lidem zabrat. Bohužel nás odpoledne ze skal vyhnal déšť a to nadobro.
Další noc a den pršelo a skály byly nelezitelný. Proto jsme si ve čtvrtek dopoledne vyzkoušeli transport raněného. Docela jsme se u toho pobavili, hlavně když jsme Jardu pěchovali do improvizovaných nosítek z lana, karimatky a batohů. Odpoledne zas taková legrace nebyla Museli jsme ťapkat na skřítek a zpět. Což bylo 14 km. Cestou zpět nám Jarda řekl, koho po cestě předejde, ten mu bude mýt a masírovat nohy. Ta představa byla tak hrozná, že jsme nasadili tempo hodné formule 1. Po celou dobu jsme udržovali bezpečný odstup. Jenže Jarda je ještě větší floutek, než jsme čekali a na posledních asi pětistech metrech to zkrátil nenápadně přes les a dobíhal k chatce, zatímco my naivně čekali u hospody. Dostal nás všechny. Na mytí a masáž naštěstí nedošlo.
Večeř se skály zdály docela suché a my usínali s nadějí, že si ráno ještě zalezeme, než odjedeme domů. Bohužel, k ránu docela slušně sprchlo a bylo po lezení. Takže jsme v klidu sbalili a uklidili chatu. Po obědě se vydali na cestu domů. Ta už tentokrát proběhla v poklidu. Celé soustředěni proběhlo v celku fajnově. Škoda jen toho počasí, že nám nevydrželo až do konce. Na druhou stranu máme důvod se na Rabštejn vrátit s ještě lepší kondicí a vyzkoušet další nové cesty.
Více fotek ze soustředění naleznete ZDE